(1980 - s přestávkami dodnes) Brno

Skupina Ještě jsme se nedohodli vznikla původně jen pro jedno recesistické vystoupení na tanečním večírku v roce 1980. Proto také samotní členové skupiny (studenti brněnských vysokých škol) k tomu, co dělali, nepřistupovali jako k nějaké „avantgardě", ale snažili se o to, aby z jejich hudby čišela legrace a pohoda. Podle dlouholeté manažerky Lenky Zogatové vznikli JJSN údajně proto, že „byli oškliví kluci a mysleli si, že když budou mít kapelu, tak je holky budou chtít" (Gramorevue 1989).

Vedoucí kapely, absolvent přírodovědecké fakulty a později učitel v Želeticích Karel David v Melodii (1991) říká: „JJSN není ani tak skupina hudební, jako spíše společenství sociální. Dříve spolužáků, nyní přátel. Nikdy jsme se nebrali moc vážně, nesnažili jsme se ani o tehdy nutné přehrávky ani o získání zřizovatele, z tehdejšího hlediska jsme vlastně jako kapela ani neexistovali. Asi v nás byl odpor vůči institucím takový, že nám přišlo absurdní institucionalizovat se, byť i jako rocková kapela."

Obsazení souboru bylo následující: Karel David (bg, prkno, bvoc), Petr Liška (voc), Stanislav Filip zv. „Staník" (acg, prkno, bvoc), Jiří Macur (acg, prkno, bvoc), Petr Hromádka (ds, mtf) a jako host ještě Pavel Fajt (perc, zároveň Nucleus), který po odchodu Hromádky zaujal jeho místo za bicí soupravou. Jelikož však v roce 1984 vytvořil s Ivou Bittovou duo Bittová & Fajt a zaměřil se hlavně na něj, nastoupil do JJN v roce 1985 na post bubeníka záskok Petr Randula zv. "Karkula" (ex-Třírychlostní Pepíček). Ten ale asi po roce odešel, neboť se k bubnům opět vrátil P. Hromádka.

Hudba (říkalo se, že ovlivněná Cpt. Beefheartem) byla hlavně dílem Stanislava Filipa. Texty psal Karel David a občas Petr Liška. Díky jejich drsnosti i občasné morbiditě se staly "postrachem kulturních pracovníků" a kapela taK většinou hrála na undergroundových hospodských akcích anebo pod pseudonymem Králíci.

Hudební publicista Jaroslav Riedel o JJSN napsal v knize Excentrici v přízemí (zkráceno): „Skupina v textech nikdy nevyužívá témata patetická a vznosná, ale naopak často provokující a záměrně ´neumělecká´. A není-li posluchač šokován už samotným námětem písně, zcela jistě ho vyvede z míry zpracování s řadou rafinovaných slovních hříček („to je ona, ona nová doba...") či využitím neologismů, zdařile narušujících srozumitelnost textu („Žulánci"). Texty je třeba vnímat ve spojení s hudební složkou. Jejich jistá křečovitost a bizarnost doplňuje drásavě nemelodickou hudbu, jindy k ní zase vytváří zajímavý kontrast - skupina začne hrát vesele a text se změní v apokalyptickou scenérii plnou zohavených mrtvol, zaolejovaných ptáků padajících ze střech a hladovějících vlků vyjících z klecí."

Ještě jsme se nedohodli byla sice kapela rocková, ale využívala výhradně akustické kytary, kdy „navzájem nezávislé kytarové linky určují organizovaně chaotický sound skupiny, občas skutečně podobný Cpt. Beefhearta." Z fotografií kapely je vidět v nástrojovém obsazení nástroj, který sami členové nazývali „prkno". Šlo o jakousi nápodobu „chleba" skupiny Kilhets - na rozdíl od něj však bylo prkno bezpražcové, když na krku byly občas vydlabané díry. Nástroj byl také plně elektrifikován. Soubor byl znám také tím, že vystupoval v laciných kvádrech, což ve spojení s prkenným chováním členů házelo docela slušnou kombinaci vzhledu komunálních partajních potentátů a venkovských plesových buranů.

Po skvělém roce 1982, kdy se stali JJSN opravdovými hvězdami alternativní scény (hráli na Valné Hromadě a parníku Jazzové sekce v Praze), odcházeli členové kapely různě na vojnu, takže nějaké intenzivnější hraní nastalo od roku 1985. V roce 1986 se stal soubor bombou Rockfestu ( v té době už s kapelou bubnoval Randula), jenomže potom tu opět zahrála roli vzdálená bydliště členů a tak se četnost koncertů snížila až v příležitostné vystupování. Nicméně od roku 1989, kdy kapela v rámci Rockfestu vystoupila na scéně nazvané Dunajská delta opět začala koncertovat více.
Ještě jsme se nedohodli příležitostně vystupují dodnes.